TD–3 je německá reinkarnace legendárního basového syntezátoru, který se zjevil na světě jako náhražka baskytary pro muzikanty, v čemž – nelze to říci jinak – pohořel. Jenomže o pár let později povstal z popela a dal vzniknout celému novému hudebnímu stylu.
Tenhle příběh TD–3 sdílí s Behringerem RD–6, což je analogový rhythm designer, skvělý, praktický a cenově velmi dostupný drum machine, který jsme už na stránkách basys-pro-audio.cz popsali. V příběhu dvou fénixů elektronické muziky měl basový syntezátor ještě podstatnější roli.
Než se podíváme, čím je TD–3 a co umí, položme si otázku: Kde se vzal acid house?
Historie začíná v roce 1981, kdy firma Roland pustila do světa Roland TB-303 Bass Line. V komunitě tvůrců elektronické muziky se tomuhle basovému syntezátoru přezdívá jednoduše 303. Nezvykle nepřirozený zvuk, který baskytaru příliš nepřipomínal, stejně jako složité a omezující programování přístroje vedly k tomu, že tvůrci živé muziky hodili 303 brzy do kouta a pak odnesli do bazaru. V roce 1984 Roland produkci ukončil a zbylé přístroje, kterých vyrobil celkem deset tisíc, levně prodal.
Zpětně to může vypadat jako nějaký tajný plán vyšší moci: Podstrčit cenově velmi dostupný kuriózní nástroj mladým kreativním lidem (kteří nemají peníze na rozhazování), protože přesně takoví si TB-303 našli. Na přístroj se dívali zcela jinak než původní cílová skupina, které byl určen. Než aby jím nahrazovali živého muzikanta, nechali se inspirovat jeho robotickým projevem a jeho omezeními. Na 303 narazilo nemálo experimentátorů, těmi zásadními byli chicagští muzikanti Phuture. V roce 1987 vydali singl Acid Tracks a zrodil se acid house.
Stejná výzva pro soudobé tvůrce, tentokrát od Behringeru
Tenhle příběh lze dál reprodukovat a košatět. Behringer teď dává legendární mašinku do rukou současným tvůrcům. Vylepšil ji však o několik vychytávek, zejména o soudobou konektivitu, tedy možnost šikovně jej propojit se současným vybavením elektronických muzikantů a experimentátorů. Do příběhu pietně zapadá i cena přístroje, TD–3 je opravdu velmi dostupný, je to vlastně nejlevnější basový syntezátor, který můžete na trhu najít. Ještě šířeji: podle toho, jak se rozhlížím po kamarádech svého DAW less vybavení, je to nejlevnější melodický grovebox, který lze dnes sehnat. Možná mu cenou konkurují pocket operátory od Teenage Engeneering, tam ale narazíte na značně omezenou konektivitu. A když mluvím o ceně – vtip není v tom, že by německý kolos Behringer musel při výrobě TD–3 a RD–6 nějak šetřit na kvalitě, ale v tom, že v jednoduchosti je síla. Přesně v téhle jednoduché do plastu uložené formě se zrodila i původní 303.
Pojďme to zapnout
Syntezátor Behringer TD–3 stejně jako jeho předloha z osmdesátých let stojí na jednom oscilátoru. Zvolit si můžeme dva charaktery zvuku, který produkuje: křivku ve tvaru pily nebo ve tvaru čtverců (saw/square wave). Zvuk pak dále upravujeme pomocí otočných knoflíků Tune (jím můžeme změnit ladění oscilátoru), CutOff (filtr pro ořezání vysokých frekvencí), Rezonance (pracuje v páru s předchozím potenciometrem, volíme jím vrcholný bod křivky, „break point“, odkud frekvence krájíme), Envelope (známý efekt, který automaticky pohybuje oním „break pointem“, charakter zvuku jednotlivého tónu tedy nezůstává stabilní, ale mění se), Decay (jím určujeme, jak rychle se pohyb křivky envelope filtru vrátí zpět do výchozí pozice). Poslední knoflík v řadě je Accent, už nesouvisí s filtrem, jde o akcent, který přidáváme naprogramovaným notám, knoflík tu slouží jako volume akcentovaných tónů.
Jedním z dárků Behringeru, který nám k TD–3 přidali, je Distortion, zkreslení nebylo součástí původní mašinky od Rolandu, muzikanti za ni připojovali kytarové zkreslovací pedály. Tady máme efekt zabudovaný a vybavený třemi potenciometry, jedním ovládáme míru zkreslení, druhý je Tone pro výběr frekvenčního pásma, který pracuje přesně jako stejnojmenný knoflík na kytarových pedálech, určujeme tedy hutnější „nabasovanější“ vyznění, nebo naopak jasnější, které najdeme v pravé polovině chodu knoflíku. A třetím knoflíkem zkreslovací sekce je Level, tedy hlasitost. Hned pod ním je větší knoflík Volume, který určuje celkovou hlasitost přístroje.
Mozek TD–3 přemýšlí ve dvou módech: Track a Pattern, vybíráme je jedním otočným přepínačem Mode. Ruku v ruce s ním pracuje druhý otočný přepínač, kterým volíme, kam vytvořené stopy a patterny ukládáme.
Jazyková poznámka: Pro anglické slovo pattern můžeme v češtině použít slovo vzor, ale když dovolíte, já zůstanu pro tyto případy u patternu. A dost mě překvapuje, že podle jazykové příručky Ústavu pro jazyk český slovo patern ani pattern v češtině neexistuje.
Chápeme tedy, že základem přístroje je oscilátor, který vyrábí zvuk s basovým charakterem. Druhou zásadní částí TD–3 je sekvencer, do kterého programujeme noty hrané tímto oscilátorem. Sekvencer má šestnáct kroků, tak jako u naprosté většiny groveboxů a drum machinů.
Zcela zásadní je pochopit, že na rozdíl od takových přístrojů, na které jsou elektroničtí muzikanti dnes zvyklí (a dokonce i na rozdíl od sourozence TD-trojky, bubeníka RD–6) tady nemáme šestnáct tlačítek, z nich by každé představovalo jeden krok sekvenceru, pod který vybraný tón naprogramujeme. Tohle je opravdu hlavní charakteristika ovládání tohoto přístroje, my nemáme žádnou vizuální kontrolu nad naprogramovanými kroky. Tvůrce původního syntezátoru od Rolandu, pan Tadao Kikumoto, si asi řekl, že se muzikanti nepotřebují řídit zrakem, protože se řídí sluchem.
Tlačítka, která na TD–3 vidíme, a napovídá to jejich uspořádání, představují (ve své primární funkci) klaviaturu, pomocí které programujeme jednotlivé noty. A tyto tóny posíláme do šestnácti kroků, které si musíme představit a odpočítat v hlavě.
„Bílé“ klávesy jednooktávové klaviatury jsou očíslované a slouží zároveň k ukládání vytvořených patternů, ukládáme je do osmi přihrádek, ale ve dvou sekcích (A a B).
Patterny o šestnácti krocích pak skládáme do stop (tracks), čímž se vracím ke dvěma zmíněným módům. Přepínač Track/Pattern Group nám říká, že si můžeme uložit sedm stop (tracks), ale pozor každá stopa má přístup jen k určité části patternů rozdělených do skupin, ne ke všem.
Šijeme basový vzor (programování patternu)
Pojďme si tedy ukázat, jak se vytvoří pattern. Nejprve si vybereme levým otočným přepínačem jeden ze sedmi slotů, do kterých pattern naprogramujeme. Pravým otočným přepínačem přepneme do části Pattern (nikoliv tedy Track) a Write (druhou možností je Play pro přehrávání hotového).
Jedním z osmi tlačítek vybereme číslo patternu (v možných sekcích A a B), který chceme programovat. Tady je třeba se zmínit, že pod každým tlačítkem už samozřejmě nějaké patterny továrně naprogramované jsou, budeme je přepisovat vlastními.
Tovární pattern tedy nejprve musíme vymazat, k tomu slouží tlačítko Clear. Tlačítkem Start/Stop si ověříme, zda pod daným místem nějaký pattern hraje, nebo je ticho.
Programování patternu se děje ve třech krocích:
- Nahrajeme příslušné noty.
- Každé nahrané notě přiřkneme její délku.
- Pattern upravíme přidáním akcentů, možného glissanda, tedy plynulého spojení dvou tónů, nahrazením noty pomlkou nebo transponováním jednotlivých kroků.
1. Nahráváme noty
Přepneme se tlačítkem Pitch Mode do módu, ve kterém udáváme výšku tónu. Tím druhým módem, se kterým TD–3 pracuje, je Time Mode a v něm udáváme délku noty a další parametry (viz bod 2).
Teď si představte v hlavně šestnáct not, které chcete za sebou zahrát, nebo si je napište. A bez ohledu na jejich délku je jednu po druhé v příslušném pořadí nahrajte tlačítky klaviatury do TD–3. Dokud nezmáčknete tlačítko pošestnácté, bude přístroj stále na dokončení sekvence šestnácti not čekat.
Noty jsou tam, ale nic nehraje? Správně, protože TD–3 ještě neví, v jaké délce má noty hrát. Přecházíme do kroku číslo 2.
2. Nahraným notám přiřadíme délku
Na pravé straně přístroje se příslušným tlačítkem přepneme do Time Mode, tedy do módu, ve kterém udáváme délku noty. A uděláme to zase tím, že tlačítky namačkáme řadu šestnácti kroků. Používat budeme tři tlačítka příslušná pro Time Mode: jedna nota pro daný krok (bude hraná staccatem), legato a pomlka. V dalších krocích lze naprogramované upravit přidáním glissanda a akcentu.
Poté, co zvolíme šestnáct časových určení, přístroj nám rozsvícením kontrolky programovaného patternu dá najevo, že rozumí a že si náš příkaz zapsal. Ano, celé to působí jako nějaká hra pro učení se logiky programování, ale ona to vlastně právě taková hra je.
Nyní můžeme tlačítkem Start/Stop spustit naprogramovanou sekvenci. Naše arpeggio hraje.
Nezmínil jsem se ještě o potenciometru pro výběr tempa, máme ho na levé straně, můžeme si tedy naši sekvenci zrychlit či zpomalit.
3. Kouzlo chyby
Programování TD–3 má řadu specifik, jedním z nich je, že pokud jsme zvolili legato, výsledkem je, že nota tomuto kroku předcházející bude znít trochu déle a pak se napojí na notu další. A už třeba tím vzniká charakteristický zvuk 303.
Při takto složitém programování může vzniknout nejedna chyba či přehmat, které ale v důsledku mohou být velmi inspirující a posunout tvůrčí proces do oblastí, kam bychom jinak nedošli. Právě tahle charakteristika 303 dala vzniknout něčemu novému, novému hudebnímu stylu v elektronické hudbě. To by ovšem nebylo možné bez skutečnosti, že 303 a potažmo TD–3 je přístroj velmi muzikální, zkrátka i ty přehmaty mohou znít dobře.
Výše uvedené vysvětlení, jak se TD–3 programuje, považuji za zásadní informaci pro zájemce, který se rozhoduje, zda si přístroj pořídí, nebo ne. Do hlubších podrobností nepůjdu. Zmiňme ale, že vzniklý pattern můžeme dále upravovat, opravovat, vyměňovat noty a měnit jejich ladění. A to ne zcela jednoduchou cestou.
Spojení
Kapitola, kterou si tady TD–3 zaslouží, je konektivita. Tou vyniká už sourozenec RD–6 a je to vlastnost, pro kterou se vyplatí přístroje si pořídit a obohatit jimi svoje hudební vybavení. Konektivita TD–3 odpovídá současným požadavkům. Oproti tomu s originálními mašinkami z osmdesátých let, které se dají třeba na stránkách e-bay stále sehnat, si v tomto ohledu moc nevyhrajete. Právě reinkarnace od Behringeru umožňuje zapojit tuhle klasiku do vybavení současného muzikanta.
Na vrchní straně TD–3 máme několik vstupů a výstupů, se kterými pracujeme jako se vstupy a výstupy modulů modulárního syntezátoru, můžeme je tedy nazvat pojmem Patch Bay. Tím nejvíce vlevo je Filter In, pokud sem zapojíme výstup z jiného syntezátoru, půjde přes výstupní sekci TD–3, bude tedy filtrován našim nastavením, a zároveň bude hrát jen, když hraje TD–3.
CV Out je výstup Control Voltage, tedy komunikačního jazyka, kterým jeden syntezátor vysílá příkazy druhému, jiný grovebox tak může hrát patterny naprogramované do TD–3, to ale bude dobře fungovat jen tehdy, pokud zároveň necháme TD–3 do připojeného přístroje vysílat příkazy další zdířkou Gate Out, tedy, aby se výstupová sekce připojeného syntezátoru otevírala tak, jak je to pro daný pattern naprogramované v TD–3. Zmíněné výstupy umožňují různé experimentální kombinace spolu s dalšími zařízeními. Zdířka Sync In je známý způsob synchronizace dvou různých zařízení pracujících se sekvencerem, tímto vstupem bude TD–3 dostávat příkazy (například od RD–6, aby hrály synchronně).
Pro nastavení synchronizace je důležité naučit se na TD–3 kombinaci tlačítek, kterou vybereme způsob synchronizace: zároveň stiskneme (jednou, nebudeme tlačítka držet) tlačítka Back a Write/Next (naznačuje nám to grafika na panelu, která je propojuje popiskou Sync). Tímto se přepneme do módu, ve kterém vybíráme „bílými“ klávesami klaviatury, zda se má TD–3 řídit svým interním nastavením času (rychlosti) sekvenceru (Int), nebo zda chceme přístroje synchronizovat pomocí MIDI, USB, funkce Trig, anebo právě Sync. Ovšem, jak z popisek na panelu vyčteme, v případě Sync. musíme vyčíst, jakou informaci náš připojený přístroj vysílá, či vyžaduje, a to: 1PPS (jeden pulz za sekundu, pulse per sekond), 2PPQ, 24PPQ nebo 48PPQ (pulzy za čtvrťovou notu, pulses per quarter note).
A mezi zdířkami na vrchním panelu musíme zmínit samozřejmě výstup na sluchátka (malý jack).
Hlavní zvukový výstup přístroje (velký jack) najdeme na zadním panelu a s ním i další možnosti konektivity. Zmínili jsme je už před chvílí, máme tu dvě MIDI zdířky, tedy MIDI Out/Thru a MIDI In a zároveň USB konektor na synchronizaci pomocí USB.
Na konec
Programovatelný basový syntezátor a sekvencer Behringer TD–3 je obnovou zařízení, které dalo vzniknout hudebnímu stylu acid house. Pořídit si ho můžete za velice, velice příznivou cenu, a to v několika barevných provedeních, jen vybírejte. Před koupí přístroje je ovšem potřeba vědět, že TD–3 zachovává původní způsob ovládání mašinek od Rolandu z osmdesátých let a od uživatele tím pádem vyžaduje, aby věnoval čas a trpělivost tomu, naučit se s tímto groveboxem zacházet. Pak ho ovšem odmění rozšířením kreativních možností a obzorů. Velice dobrým průvodcem vším, co TD-3 umí a jak se programuje, se vám může stát toto podrobné video se srozumitelným výkladem.
Zmínit je třeba, že společnost Behringer zároveň možnosti TD–3 posunuje ještě dál modifikovaným modelem TD–3–MO, který nabízí více funkcí a mnohem bohatší zvukové možnosti.
Autor: Martin Filip