Přeskočit na obsah

Používejte uši, vyzývá zvukař skupiny Olympic Petr Kovanda

Začátkem letních prázdnin zavítala živoucí legenda českého rocku Olympic v rámci svého turné k šedesáti letům do amfiteátru Plaza v Plzni.

Využili jsme toho a požádali o rozhovor Petra Kovandu, jednoho z nejzkušenějších tuzemských zvukařů, který je už téměř dvacet let dvorním zvukovým mistrem téhle nesmrtelné kapely.  

Jak to dneska funguje s PA systémy? Kapela si je na turné pronajímá nebo je to jinak?
Ano, aparát se pronajímá. Majitelem tohoto, který máme k dispozici pro turné Olympic 60, je společnost Stagemaster Filipa Špačka. Jezdí s námi a poskytuje nám kompletní servis.

A když hrajete běžné koncerty?
Pak využíváme aparaturu pořadatele. Samozřejmě nejdřív předložíme naše technické požadavky, ale ty už dneska dokáže splnit vesměs každý. 

Kdo rozhoduje o tom, jaký PA systém Olympic na turné používá?
To mám na starosti já.

Proč jste si tedy vybral právě tenhle? Doplňme, že hlavní částí aparátu jsou širokopásmové reproduktory Bose Professional ShowMatch SM5, SM10, SM20, subwoofery rovněž Bose ShowMatch, s označením SMS118 a digitální mixpult Midas HD96-24.
Měl jsem už možnost slyšet prakticky všechno, co existuje. A zvolil jsem to, co je mi nejbližší. Hlavní důvod je, že Bose ShowMatch má oproti konkurenčním jednu obrovskou výhodu, a to je bezkonkurenční přenos lidského hlasu. A jelikož v případě Olympiku je zpěv asi to nejdůležitější, byla to pro mě jasná volba.

Co přesně to znamená?
Reprobox je dvoupásmový se dvěma osmipalcovými reproduktory, čtyřmi výškovými drivery a dělící pásmo je mimo frekvenční rozsah zpěvu. Bose EMB2S je naprosto unikátní výškový driver s neuvěřitelným rozsahem a díky tomu že je crossover poměrně nízko, v cestě není nic, co by zpěv jakkoli elektronicky „ničilo”.

Pojďme zpět k aparátu jako takovému. Nejspíš vždycky volíte přesný typ sestavy podle typu akce, je to tak?
Ano. V tomhle prostoru by stačilo šestnáct beden. Ale my jsme si sami chtěli udělat radost, a použili jsme jich čtyřicet. 

Je potřeba si práci taky užít.
Přesně tak. Ono totiž místo, odkud aparát přivážíme, je prakticky za rohem. Toho nešlo nevyužít. 

Takže obecně máte předpřipravené určité standardizované sety. Podle čeho vybíráte konkrétní sestavu?
Hlavním faktorem je velikost nebo rozsah hrací plochy. Někde potřebujeme větší aparát proto, že je nutné poslat zvuk poměrně daleko. Když je sál malý, stačí beden šest. Zrovna tady v Plzni je prostor docela široký, takže tady se ty „outfill“ hodí. Máme aparát postavený tak, že pokrývá celou plochu amfiteátru.

Proč je zásadní faktor právě pokrytí plochy?
Jde o to, že vyzařování každého clusteru má určité vlastnosti. A tohle je celkem zvláštní systém, protože se v něm dá měnit šířka vlnovodu. SM5 mají standardně 70stupňové vlnovody, SM10 100stupňové a ta úplně poslední, SM20, má 120 stupňů. Takže lidé, kteří stojí blíže pódiu, nedostávají takový tlak a zvuk se rozprostře. Zatímco když potřebujete zvuk poslat do dálky, musí být horna úzká. Respektive vlnovod, abych byl přesný. 

Jak by to mělo fungovat z hlediska posluchačů, měl by každý v každém místě slyšet totéž?
Ano, každý by měl mít stejný vjem.

A dá se toho v praxi dosáhnout?
Za určitých podmínek dá, ale vždy to závisí na mnoha dalších faktorech. Tentokrát jsme měli ten luxus, že jsme mohli přijet už včera, takže jsme se přípravě mohli věnovat hodně. To ale bohužel není běžné. 

Zaměřme se teď na váš PA systém podrobněji, začněme bednami, které, jak už jsme řekli, jsou Bose Professional ShowMatch.
Širokopásmových tu máme pověšených dvanáct v hlavním clusteru a osm jako outfill na každé straně. Clustery jsou vyúhlované tak, aby pokryly převýšení amfiteátru. Spodní bedna je v úhlu dvaceti stupňů, ta nad ní má deset stupňů a ostatní pak pět stupňů. To je vertikální pokrytí. Horizontální pokrytí zajišťuje šířka vlnovodu. 

Pochvaloval jste si, jak dobře z aparátu lezou zpěvy. Ale co ten zbytek, basy a tak dále?
Musím říct, že celý systém ShowMatch je vymyšlený tak, že v nás pokaždé vyvolá úžas nad tím, jak to hraje. A pokud jde o basové bedny, tak na to, kolik tu visí vršků, bychom jich měli mít jednou tolik. Tedy dvaatřicet. Jenže to by bylo úplně zbytečné, protože prostě hrají tak dobře, že je teď dokonce máme ještě ubrané. 

Mixpult je digitální Midas HD96-24. Jak se vám s ním pracuje?
Velmi dobře, protože ho docela určitě vymýšleli zvukaři, není to IT produkt. Celý svůj profesní život pracuji s analogovými pulty, vyhovuje mi to, a proto oceňuju, že Midas je na principu analogu postavený. Sice má taky velkou obrazovku, ale zároveň můžete k ovládání úplně všeho používat knoflíky. Matlat prstem po skle nenávidím, dělá mi problém i mobilní telefon, takže knoflíky jsou pro mě doslova výhra.
Nesmím zapomenout ani na zvuk, který z toho leze, ten je opravdu parádní. Jasně, je to subjektivní, od deseti lidí nejspíš dostanete deset názorů, ale mně se s tím prostě dělá dobře. 

Co mikrofony?
Olympic už léta používá Beyerdynamic.

Vysílačky?
Ty máme jen na kytary. A jsou to také Beyerdynamic, s označením TG550. Pokud jde o zpěv, všichni hrají na nástroje, takže tam by vysílačky byly kontraproduktivní. Což pochopitelně neplatí, když máme hosty. 

Používá tedy vysílačku kromě Petra Jandy i Milan Broum?
Ano. Petr má dvě a mezi nimi přepínač, protože kytary střídá, Milan jednu. Je to vlastně to nejlevnější, co existuje, ale nám vyhovují a problémy s nimi nemáme.

Co odposlechy, jsou klasické?
Ne. Na světě prakticky neexistuje odposlech, který by vyhovoval, takže dneska už je všechno na sluchátka.

Pro zvukaře je to takhle asi jednodušší.
Rozhodně. My už jsme totiž byli v situaci, kdy byly odposlechy slyšet víc než „péáčko“.  

Jak dlouho se vlastně takovýto PA systém staví?
Netrvá to moc dlouho, nejnáročnější je postavit pódium. Včera asi v deset hodin přijel kamion, ve čtyři hodiny stálo pódium a aparát jel nahoru. Ten jsme schopni – pokud není prostor nijak složitý – kompletně rozehrát v podstatě do hodiny. 

Netušil jsem, že to je tak rychlé. A kolik lidí to celé dělá?
Zajišťuje to tým šesti lidí, plus několik najatých bedňáků.

Což se určitě taky přizpůsobuje tomu, jak velký aparát je a kde se hraje.
Ano. Většinou, protože prakticky pořád jezdíme hrát hodně daleko, to řešíme tak, že si pódium najímáme v tom daném místě. Nechceme ho vozit s sebou, protože transport je enormní zátěž, z několika důvodů. Takže předem pošleme jenom rozměry a specifikace, co a jak potřebujeme, a přijedeme pouze s péáčkem, s obrazovkami a se světly, která se vejdou do jednoho kamionu. 

Kdybyste měl říct, jak se v uplynulých deseti dvaceti letech PA systémy vyvíjejí a mění, co hlavně byste zmínil?
Mění se to hodně, ale ne vždycky je to krok dopředu. Jednoduše proto, že fyzika se ošálit nedá.

Co třeba považujete za krok zpět?
Prakticky se dá říct, že reprobedny už dneska z fyzikálního hlediska vlastně nehrají. Je to kabinet, ve kterém jsou ledabyle naházené reproduktory a počítač jim říká, jak a kdy mají hrát. Což vám na druhou stranu přináší ten benefit, že celý aparát naložíte do poloviny kamionu, zatímco dřív byste jich na stejný prostor musel mít pět. 

Dobře, ale co je tím krokem zpět?
To, že ne u všech aparátů se tohle ohýbání fyziky povedlo. 

Když jsme u těch změn, vnímáte něco dalšího ve vaší branži?
Celé odvětví se mění díky novým technologiím, ale to by vydalo na samostatný článek.

Jak se vlastně člověk stane dobrým zvukařem? A hlavně, jak se pozná, že to je dobrý zvukař? Je to přece hodně subjektivní.
To je otázka, na kterou se nedá jednoznačně odpovědět, měřítko toho, co je dobré, samozřejmě je subjektivní. Zvuk je naprosto neuvěřitelná veličina a každý má jiný vkus a cítění. Na koncertě je třeba trefit se do vkusu většiny a pokud se lidé na koncertě baví, tak je to v pořádku. 

Vy jste studoval zvukařinu v australském Sydney, ve škole SAE. Co hlavně jste se tam naučil?
Naučil jsem se hodně, především z komunikace s lidmi, se kterými jsem měl možnost se tam potkávat. Školu jsem si vybíral záměrně, protože vyučující byli profesionálové z praxe. Třeba zvukaři, kteří začínali s AC/DC, nebo Sex Pistols. Prostě všichni byli známí z obalů skvělých a důležitých desek. A to bylo pro mě nejvíc, protože nejdůležitější je zkrátka praxe. Zvukařina, to je hodně fyziky, matematiky a elektrotechniky. Což je základ, který se dá naučit všude. Absolutně nejdůležitější je mít správné know-how, ale taky pokoru a trpělivost.

To musela být skvělá zkušenost.
Byla, pro mě především díky zjištění, že si tihle machři na nic nehrajou. Prostě se s vámi podělí o jakékoli znalosti a zkušenosti. A já se snažím mít stejný přístup. Protože přemýšlet tak, že když vám něco prozradím, tak vy mě možná připravíte o práci, jak to u nás často bylo dřív, považuji za nesmyslné. 

Kdybyste měl dát začínajícím zvukařům jednu jedinou radu, co by to bylo?
Používejte uši!

autor Martin Zika